AKORDEONISTA KAREL Mařík: Múza nejčastěji přichází, když dostanu kopanec, Flowee.cz
Člověk by řekl, že se v dnešní době sociálních sítí bez sociálních sítí žádný pořádný umělec neobejde. Karel Mařík je ale jedním z mála, kteří Facebook ani Instagram řešit nemusí. „Když mi ještě nedávno někdo řekl, že mám zprávu na massengeru, ptal jsem se, v kolik ten pošťák přijede,“ usmívá se český hudební producent, skladatel, aranžér a instrumentalista, který si svou cestu ke slávě poctivě vyšlapal. Nyní má za třicet let své hudební kariéry na kontě sedmdesát alb a spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou například Karel Gott, Bára Basiková, Daniel Landa, ale taky Sinéad O´Connor či Scorpions.
Karel, který prý na akordeon hraje od tří let, mimo jiné spolupracuje s bývalým lídrem skotské skupiny Nazareth Danem McCaffertym, s nímž několik let tvořil album Last Testament, které nedávno vyšlo. Nejen o tomto počinu, ale také o české a zahraniční scéně, procesu tvorby i spolupráci s Karlem Gottem či Danielem Landou jsme si s tímto osobitým umělcem povídali v holešovické restauraci Avion 58.
Na nejnovějším albu Last Testament jste spolupracoval s Danem McCaffertym. Jak jste se s touto hudební legendou dali dohromady?
S Danem jsme se poznali asi před devíti lety. Napsal jsem tehdy symfonii pro akordeon a orchestr Accordion without borders. Už tehdy jsem si přál mít ho jako jednoho z hlavních hostů. O pár let později jsem pro něj napsal písničku a jemu se strašně líbila. Pak mi Alan Cottam, Danův manažer, řekl, že Dan má nějaké texty a jestli bych je nezkusil zhudebnit. A já měl tehdy shodou okolností zrovna hotové album s hudbou. Tak to asi před pěti lety začalo.
Proces vzniku poslední desky byl dost dlouhý. Jak jste nakonec s výsledkem spokojeni?
Oba jsme velmi spokojení. Dan dokonce řekl, že je to jeho nejzásadnější album v životě. To mě samozřejmě potěšilo, protože s Nazarethem má za sebou okolo čtyřiceti alb.
K desce Last Testament jste složil hudbu, jste tedy spoluautorem. Neslušelo by se, aby bylo dílo prezentováno jako společný projekt?
Ono to tak je, ale spíš v zahraničí. Zprávy na internetu létají po celém světě, dokonce se ke mně dostal nějaký odkaz z Číny a jediné, co jsem v tom jejich „rozsypaném čaji“ rozeznal, bylo „Karel Marik music producer“. To bylo legrační.
Plánujete s Danem nějaké společné vystoupení v Česku?
Zatím ne. Problém je v tom, že Dan je astmatik. Dlouhé koncertní šňůry tak už pro něj nejsou. To byl taky jeden z hlavních důvodů odchodu z kapely. Uvidíme, třeba se na nějakou tour vydáme, ale rozhodně by to bylo po Danově rodném Skotsku. Kde jsme Last Testament taky celý nahráli.
Na akordeon hrajete už od tří let. Proč zrovna tento nástroj?
V naší rodině má tradici. Hrál můj děda, táta, teď já a mám dvouletého syna Josífka, který už od babičky dostal taky malou harmoniku, takže u nás už je to asi nějak dané. Mě hraní už od mala strašně bavilo. V pěti letech jsem klidně cvičil i šest sedm hodin denně, sám od sebe. Na konzervatoři jsem se ještě naučil hrát na klavír, ale akordeon byl vždycky číslo jedna.
Za svou kariéru jste pracoval s mnoha českými hvězdami, mimo jiné i s Karlem Gottem. Jak na něj vzpomínáte?
Karel byl, dej mu pán Bůh nebe, strašně skvělý člověk. Byli jsme léta přátelé i s jeho ženou Ivankou, takže jsme si občas volali a navštěvovali se. Co se hudby týká, jeli jsme spolu turné. Každopádně jsem cítil, že hudebně jsme každý někde úplně jinde. Proto na společné natáčení nikdy nedošlo.
A jak se vám spolupracuje s Danem Landou? V českém showbyznysu je dost kontroverzní postavou...
S Danem spolupracuji od roku 1991. Známe se už od patnácti, protože jsme spolu chodili v prváku na konzervatoř. Dan byl tenkrát takový „somrák“ s džínovkou a nápisem AC/DC na zádech. Pak jsme se asi tři roky neviděli. Až jsem ho jednou potkal plešatého v bombru a on mi vyprávěl, že má kapelu Orlík, se kterou hraje ve sklepě. Pak ji rozpustil a volal mi, že chce vydat sólovou desku a jestli bych neměl chuť s ním spolupracovat. Vždycky mě to s ním bavilo a baví dodnes. Troufám si říct, že je to jeden z nejosobitějších a nejlepších skladatelů v Česku. A ta kontroverznost k němu patří.
Pracujete také hodně v zahraničním prostředí. Vnímáte rozdíly oproti tomu českému?
Určitě. Musím říct, že v zahraničí se setkávám s velkou vzájemnou úctou. Že když něco umíte a víte, že něco umí i ten druhý, tak si jeden druhého vážíte. Myslím, že by to mělo být přirozené. V Čechách se to tolik nevyskytuje. Jsme malá země a úspěch se tu takzvaně neodpouští. Proto se hodně snažím dělat spíš venku. Je mi tam dobře.
Věnoval jste se popu, rocku i klasice. Jaký máte vztah k elektronické hudbě? Dovedete si představit, že byste dělal čistě elektronický projekt?
Nemám k ní moc kladný vztah. Uplatňuji rád lidský faktor, muzikanta. Když si vezmu „sampl“ bicích, není tam ta „špína“, faktor bubeníka, dynamika, kdy do hudby dává sám sebe. Takže takový projekt bych asi odmítl.
Jak u vás vypadá proces tvorby? Někteří umělci třeba tvrdí, že je nejlepší věci napadají například ve sprše...
U mě to není ve sprše, ale třeba se ve tři ráno vzbudím a něco si napískám do telefonu. Většinou tyhle věci nejvíc přichází, když máte depku nebo od někoho dostanete kopanec, ale občas i v pozitivních životních situacích. To pak člověk ale přijde za ženou a prosí ji: „Řekni, že už mě nemiluješ nebo něco takovýho, už jsem dlouho nic nenapsal...“
Věnujete se i dětem, v roce 2006 jste rozjel naučně-zábavný hudební projekt Škola písničkou...
Ano, projekt jsme vytvořili s mojí ženou, zpěvačkou Kristýnou Peterkovou. Chtěli jsme vést děti k něčemu smysluplnému, k lásce k hudbě i ke slovu. Zhudebňoval jsem texty Josefa Peterky, což je otec mojí ženy, básník a filozof, pro mě jeden z největších nestorů tady. Ke každé písničce jsme také udělali didaktické materiály pro základní školy.
Jedna je třeba o tom, jak se chovat na křižovatce, jiná o čisté vodě na pití. Prostě takové zábavně naučné skladby. Taky hrajeme pro děti koncerty a děláme hudební workshopy. Zrovna teď čerstvě jsme u vydavatelství Warner Music vydali druhé album k tomuhle projektu Škola písničkou s Žáčkem, na které jsem zhudebnil šest básní Jiřího Žáčka. Určitě jeho říkanky z dětství znáte.
Jak k dětskému publiku přistupujete?
Podle mě se dítě narodí a už je to osobnost, proto se snažíme nebýt moc infantilní. Dětské publikum je skvělé, spontánní a nekompromisní zároveň. Jsou to osobnosti a ne děcka typu „Pepíček, který nic neumí“. To já se spíš učím od nich.
Rýsuje se vám teď třeba další podobná spolupráce, jako byla ta s Danem McCaffertym?
Víte, já ani nevím, co bude za minutu, moc neplánuji. Ale nějaké další projekty rozdělané mám. Teď jsem napsal novou hudbu, zatím jsou to jen demo nahrávky. Už jsem je poslal Danovi a hodně ho to oslovilo a teď chceme najít venku někoho, s kým bych to mohl produkovat.
KAREL MAŘÍK (1968)
Vystudoval Státní konzervatoř v Praze, obor akordeon a klavír. Od roku 1990 působí jako hudební producent, skladatel, aranžér a instrumentalista popové, rockové, divadelní, filmové, klasické i scénické hudby. Za svou kariéru se podílel asi na 70 albech a odehrál na 000 koncertů. Spolupracoval s největšími hvězdami české i zahraniční hudební scény. Složil také hudbu k celovečerním filmům i seriálům, například CzechMade Man, Veni, Vidi, Vici či Ošklivka Katka. Dlouhodobě spolupracuje s bývalým lídrem skotské kapely Nazareth Danem McCaffertym. Je autorem hudby a hudebním producentem jeho posledního sólového alba Last Testament, které vyšlo u německého vydavatelství Ear Music.
